Mrkla jsem a byla jsem zpátky v cele. Kouř byl pryč a všichni mě sledovali. „Cože?“

Rowan a můj otec si odfrkli, ale byla to máma, kdo ke mně přešel a chytil mě za tvář. „Jsi v pořádku?“

Naklonila jsem k ní hlavu a usmála se. „Samozřejmě, že jsem. Proč?“

Zkoumavě mi hleděla do tváře. „Bylo to asi dvacet minut. Byla jsi zahalená kouřem, vydávala jsi zvuky, jako by ses dusila, a pak nastalo ticho