Okolní temnota mi byla povědomá. Vznášela jsem se v černé propasti, ve které jsem se už jednou ocitla. Tentokrát jsem se do ní uvolnila, místo abych s ní bojovala. Pokud jsem tentokrát zemřela, doufala jsem jen, že jsem zachránila své rodiče.

„Zachránila,“ připlul z dálky Selénin hlas a já si úlevou oddechla.

„Dobře.“ Nikoho jsem tu neměla, ale i tak jsem cítila, jak se má duše uvolňuje. „Dobře.