V osm ráno jsem se objevila ve firmě. Paní Taylorová mě vřele přivítala a představila všem, a všichni byli velmi milí. Šéf tam nebyl – cestoval a vrátí se až koncem týdne. Kancelář byla krásná, velmi moderní, zařízená v bílé barvě s nerezovou ocelí a zelenými akcenty, a dokázala být zároveň profesionální i příjemná. Byla elegantní a moc se mi líbila. Byla jsem obzvlášť ráda, že jsem si vybrala černý kostým s tmavě zelenou hedvábnou halenkou a černé lodičky. Budu se muset oblékat elegantně každý den, koneckonců budu pracovat přímo s prezidentem společnosti.

Dopoledne mi přišla zpráva od Mel, že se jí podařilo domluvit schůzku s ředitelkou školky poblíž našeho bytu během obědové pauzy. Vysvětlila jsem situaci paní Taylorové a zeptala se jí, jestli by bylo možné odejít v tu dobu, a ujistila ji, že budu zpět včas.

"Takže máte dítě. Kolik mu je let?" zeptala se s úsměvem.

"Jsou mu dva roky. Je to velmi chytrý chlapeček. Nebyl plánovaný, ale je důvodem mého života!"

"Jak se jmenuje?"

"Petr."

"Petr. Silné jméno. Nejste vdaná, to vím, ale co otec vašeho syna, jste ještě spolu?" Srdce mi kleslo – jak jí mám vysvětlit, že nevím, kdo je jeho otec? Ale nelžu, takže se postavím pravdě čelem. Řekla jsem jí, že Petrův otec byl někdo, koho jsem potkala na večírku a už nikdy jsem ho neviděla. Podívala se na mě vážně, ale v jejích očích nebyl žádný soud. Pak řekla:

"Catherine, mám k vám respekt. Není snadné být svobodnou matkou a je velmi těžké říkat takové pravdy, když víte, že by mohly vyvolat odsouzení u ostatních. Děkuji vám za vaši důvěru a upřímnost. Jděte zařídit tu školku pro vašeho syna, budeme pokračovat odpoledne – není kam spěchat."

Poděkovala jsem jí a rozloučila se, a vyrazila jsem se setkat s Mel a Petrem. Můj obdiv a respekt k paní Taylorové jen rostly. Je to žena v polovině padesátých let, s velmi světle blond vlasy a téměř průhlednýma modrýma očima. Je to krásná a elegantní žena, ale hlavně je velmi vstřícná. Rozuměly jsme si velmi dobře. Během zbytku dopoledne mě zasvětila do práce a já jsem si všechno zapisovala. V poledne jsem opustila budovu a Mel už čekala u dveří s Petrem. Nasedla jsem do auta a jely jsme na oběd, než jsme zamířily do školky.

Mel i mně se školka moc líbila a Petr už se začleňoval, běhal s novými kamarády – je to tak společenský chlapec. To mě moc potěšilo! Můj syn byl šťastný! Rozhodly jsme se nedívat po jiných školkách, protože tahle byla výborná a velmi blízko domova, jen tři bloky. Vyplnily jsme přihlášku a vyřídily všechny detaily. Ředitelka navrhla, abychom Petra nechaly do konce dne, protože se baví a mohl by si začít zvykat. Mel souhlasila, že ho vyzvedne na konci dne.

Mel mě odvezla zpět do firmy a řekla mi, že pojede domů připravit se na pohovor, který má odpoledne. Vrátila jsem se do své kanceláře a přišla jsem dřív než paní Taylorová. Sedla jsem si ke stolu a začala jsem si prohlížet všechno, co mi už řekla. Zazvonil telefon na stole a nevěděla jsem, co mám dělat, ale protože to bude můj stůl, zvedla jsem ho svým nejprofesionálnějším hlasem:

"Miller Group, výkonná kancelář, dobré odpoledne, jak vám mohu pomoci?"

Na druhé straně jsem zaslechla smrtelné ticho, po kterém následovalo dlouhé povzdechnutí. Někdo se ozval s očividnou netrpělivostí, silným a mírně chraplavým hlasem:

"Dejte mi k telefonu Marianu."

Zaskočilo mě to, ale zachovala jsem klid a odpověděla:

"Omlouvám se, pane, ale paní Taylorová se ještě nevrátila z oběda. Mohu vám pomoci, nebo chcete nechat vzkaz?"

"Kdo to mluví?" zeptal se ještě netrpělivěji.

"Jmenuji se Catherine, jsem nová výkonná asistentka pana Millera."

"Ale já vás neznám," zdálo se, že s každým slovem je netrpělivější.

"Mám dnes první den, pane. Chcete nechat vzkaz?"

"Řekněte Marianě, ať mi zavolá, jakmile vstoupí do kanceláře."

"Jistě, pane. A vaše jméno je?"

"Vypadá to, že jsem váš šéf!" odsekl a zavěsil.

Páni, to je ale vystresovaný muž! Tohle nebylo v popisu práce. Hned se mi sevřelo hrdlo. Už jsem udělala na svého šéfa špatný dojem? Jsem v pěkné kaši! Začala jsem si myslet, že v téhle práci dlouho nevydržím. Krátce nato dorazila paní Taylorová a já jsem jí s ustaraným výrazem předala vzkaz. Podívala se na mě s úsměvem, jako by chápala moje obavy, a zeptala se:

"Byl klidný?"

Podívala jsem se na ni a nemohla jsem si pomoct:

"Byl na pokraji nervového zhroucení. Jsem si docela jistá, že jsem viděla, jak mu na krku vyskakuje hrdelní žíla."

Vyprskla smíchy a pak řekla:

"Vy dva si budete skvěle rozumět! Zkrotíte tu bestii, jsem si jistá."

Tím jsem si nebyla tak jistá. Možná bych si ani neměla vybalovat kufry, tenhle muž mě zaživa sežere!