Carter vyskočí ze židle a sevře mě v objetí, které balancuje na hraně udušení. Ustoupí, až když někdo začne naříkat a dusit se vzlyky.

Je to moje máma.

„Ale, mami.“ Jdu k ní a objímám ji zezadu. „Co se děje?“

„Jsem v pořádku,“ vzlyká. „Úplně v pořádku!“ Další vzlyk. „Jenže jsem napůl tak šťastná za tebe a napůl tak smutná za sebe.“ Zaboří mi obličej do krku. „Nechci ztratit svou nejlepší kamarádku