Sakra, to je ale kus. Tlustej. Žilnatej. Pevnej, ale tak akorát poddajnej. S tímhle by se dalo nadělat paseky. Trochu s ním zatřesu přímo tady v parkovacím domě a Jennie zalapá po dechu, vyrazí vpřed a rozmázne ho mezi námi, když mě obejme a přitiskne si mě hrudník k hrudi.

Zavrčí, když se uchechtnu. „Přestaň se smát.“

„Jenom jsem si uvědomil, jaký mám štěstí, že ještě vidím.“

„Bože můj. Nesnáším