Adam na moment sklopí oči, a když je zvedne, hledí přímo na mě. Je v nich něco, něco smutného a přitom zatraceně vděčného, a zažehne to ve mně naději, o které jsem nevěděla, že ji potřebuju, alespoň ne teď. „Pravda je, že jsem měl zatracené štěstí, když jsem našel svou věčnou rodinu. A kdybych je nenašel, nebyl bych tam, kde jsem teď, s celou touhle partou lidí, kterým říkám rodina.“ Gestem ukáže