Usmívá se, tak chlapecky a hrdě, a já se uchechtnu. Mezi nimi dvěma si nejsem jistá, kdo otravuje toho druhého víc, ale jsem si jistá, že si to oba užívají.

Jemné poklepání na sklo přede mnou tam přitáhne můj pohled a já vidím Adama, jak mě pozoruje, s maskou vytaženou na temeni hlavy.

"Máme docela štěstí, co, potížistko?"

"Největší."

Pak se usměje, ďábelsky a tak si jistý sám sebou. "Já si tě jed