„Dnes… je šestého,“ řekla Cerina. „Šestého Pšeničného měsíce podle starého kalendáře.“

Dech se mi zasekl v hrdle a připravila jsem se, jak mi do očí vhrknou slzy.

„Máme dva dny.“

Visela jsem na útesu a neustále si opakovala, ať se nedívám dolů, ať se soustředím na postup vzhůru. Nebyli jsme daleko od vrcholu. Zvládnu to.

„Nechápu to.“ Sorenův hlas se ozýval ode mne zespodu, jak mě následoval po út