Maeve

„Nemáš říkat své jméno? Proč?“

„Jenom v téhle souvislosti. Já ne… my nemůžeme…“

„Já vím,“ řekla jsem spěšně, cítila jsem se hloupě. Nemohlo to být nic osobního. To musel mít na mysli. Nervózně jsem se ošívala a dívala se za něj směrem ke dveřím. Sledoval můj pohled, pak prudce otočil hlavu zpět a vážně se na mě podíval.

„Nech je na pokoji, Maeve. Vím, na co myslíš.“

„Já jen opravdu potřebuju