Byl jen jeden člověk, který nám mohl pomoct, a to byla jeho matka. Luther by to neudělal, to bylo jisté.

Rozhodla jsem se s ní promluvit, ale nejdřív jsem si musela odpočinout. Neměla jsem tušení, jak dlouho jsme ve skutečnosti byli v té druhé říši, ale připadalo mi, že už je to několik dní, co jsem spala.

Než jsem vstala z Theovy postele, uhladila jsem mu vlasy. „Neboj se, Theo. Něco vymyslíme.“