„To snad nemyslíš vážně,“ řeknu. „Chceš mě tu nechat samotnou v týhle posteli?“

Čekám, že se tím svým temným způsobem zasměje a řekne: nachytal jsem tě.

Ale vidím to v jeho očích.

On to myslí doopravdy.

Žádný škádlivý lesk, žádná stopa po samolibosti nebo nepleše. Jenom tenhle nečitelný výraz – jako by se snažil něco pohřbít a udržet pod kontrolou.

Sevřu mu ruku. „Nikam nepůjdeš.“

„Sloane, poslouc