Dívám se na jeho nataženou ruku a netoužím po ničem jiném, než k němu jít.

Ale nemůžu prostě odejít. Ne takhle.

„Potřebuju se rozloučit s mámou,“ říkám. „A s pár dalšími lidmi. Možná ještě stihnu sestru, než odjede. Je rozrušená a já potřebuju…“

„Vymazat jí paměť?“ Knoxův hlas je klidný, ale slyším v něm netrpělivost. „Pojď. Jdeme.“

„Nemůžu.“

„Mám si pro tebe přijít, Zajíčku?“

Protočím oči. S ním