Ticho po matčiných slovech trvá o něco déle, než by mělo.

Mé nohy se nehýbou.

Stejně tak mé rty.

Stojím tam s rukama volně podél těla a očima upřenýma na ni. Cítím, jak se všichni ostatní nepatrně hýbou, přeskupují, dýchají, ale mám pocit, jako bych se ocitl uvnitř zmrazeného záběru, v jakési zpomalené noční můře, kde se hýbe jen pulzování za mýma očima.

Vím, že na mě všichni zírají.

Čekají.

Čekaj