„Ahoj,“ řeknu, ale pak mě to zasáhne – je hluboká noc a neměla bych nikomu volat tak pozdě, zvlášť ne někomu, koho sotva znám. „Moc se omlouvám. Nevím, co mě to popadlo. Hned zavěsím.“

Než stačím pohnout palcem a ukončit hovor, ozve se v telefonu Lukův hlas. „Nezavěšuj.“

Způsob, jakým to říká – klidně, jako bychom spolu mluvili pořád – mě donutí se zastavit. Zírám na strop a koušu se do rtu. V jeh