Stojím tu, sevřená mezi matčiným železným stiskem a temnou vodou pode mnou, a dlouho pohřbený strach si drápe cestu vzhůru. Každý kousek mého těla se chce odvrátit, utéct z tohoto pekelného, důvěrně známého sevření. Ale je to jako v osmi letech, kdy se upínám k naději, že tentokrát to bude jiné, že se na mě podívá s něčím jiným než s opovržením.

"Nech mě jít," říkám. Ale její nehty se mi zarývají