Zabořím tvář do Lukášova ramene a do tváří mi vrazí horko.

„Vážně, dědo?" zasténá Lukáš, stále mě držící. „Nemáš být někde jinde?"

„Seděl jsem tady a staral se o své věci. Netušil jsem, že se budeš… no, takhle odvazovat."

Lukáš zavrtí hlavou. „Měl bys spát, víš. Je sotva šest hodin."

„Jsem na vozíku, ne na přístrojích," odsekne Javier. „Pořád mám společenský život. A kdybys to nezaznamenal, rád na