„Jako to teď děláš ty mně.“ Vstala, když vstal on, a sevřela lem jeho královského roucha. „Prosím, nedělej mi to, Luciene. Nechci odejít.“ Ale i když prosila, viděla v jeho očích neoblomné odhodlání. Učinil rozhodnutí a nehodlal ho vzít zpět.

Porážena, Vetta pustila jeho roucho. Oči se jí naplnily dalšími slzami.

Pohladil ji po tváři. „Do paláce máš vždycky povolený vstup. Ty to víš, ne? A jednou