Král Lucien byl příliš citlivý, než aby to slova dokázala vyjádřit. Odstoupil, dlaněmi pohladil Declanovy tváře, jeho oči po něm lačně pátraly. „Není se za co omlouvat. Děkuji ti, Decku. Děkuji ti, že žiješ!“

Znovu se objímali. Declanova široká ramena se otřásala silou jeho pláče, zatímco král zavřel oči a jen se k bratrovi pevněji tiskl.

„Moc ti děkuji, Decku. Nikdy ti to nebudu moci dostatečně o