*Sephie*

Adrik a já jsme přišli na snídani poslední následujícího rána. Všichni se na nás významně dívali a já jsem se najednou začala bát, že jsem byla předešlou noc příliš hlasitá. Adrik vycítil mou náhlou paniku. Obmotal mi ruku kolem pasu a šeptal mi do ucha: „Nikdo tě neslyšel. Ale i kdyby, tak jenom žárlí.“ Jasně se bavil tou možností, že by mě slyšeli. Byl to pro něj povzbuzující pocit. Pro