„DOBŘE, zaprvé, nejsme králíci!“ zavrčím, když se prudce zvednu, poplácám si šaty a tělo od hlíny a bláta, které mě obaluje. Hlasitě zasténám, nestarám se o to, že kvůli blátu dělám takové drama, zatímco přede mnou vrčí doslova asi dvacet válečníků. Když se jeden z nich pohne, prudce zvednu hlavu a podívám se na něj s podrážděným výrazem, který by jistě byl děsivý, kdybych nevypadala tak zanedbaně