Prošla jsem dveřmi smečky. Harley mi od odchodu z nemocnice nevycházel z hlavy, ale věděla jsem, že se musím soustředit, připravena promluvit si s tátou. Kráčela jsem po prázdných chodbách a žaludek se mi svíral při pomyšlení na rozhovor, který mě čekal. Zabočila jsem na chodbu vlevo, která vede k kancelářím. Kupodivu, navzdory denní době, je v budově smečky jen velmi málo lidí.

Zrovna když jdu po