ZAHARA

Beznaděj, která se nedá snést, mi trhá každou myšlenku, zatímco se mé kroky ozývají v klaustrofobických zdech té ubohé místnosti, které se opovažují říkat ubytování. Ubytování? Krutý eufemismus pro uvěznění. Cítím, jak mi čas uniká mezi prsty jako zrnka písku v přesýpacích hodinách, jak se blíží osudný rituál Nočního vzdechu a vrhá na mě svou zlověstnou stín.

Dlouho hledím na oblohu. Jasný