Městská světla blikala skrz okno Oliviiny kanceláře jako umírající hvězdy a vrhala dlouhé stíny, které tančily po hladkých skleněných stěnách její rohové kanceláře. Čtyřicet pater nad zemí se zdál svět pod ní vzdálený, bezvýznamný – a přesto se nikdy necítila tak uvězněná. Její upravené nehty bubnovaly úzkostnou rytmiku na mahagonový stůl, každý úder odrážel rychlý tlukot jejího srdce. Tíha Ronald