Bylo příliš ticho. Moje mysl neustále závodila a unášela mě na místa, kde mi srdce bušilo jako o závod. Když jsem usnula, mé obavy mě následovaly. Nechtěla jsem tu být. Zámek byl v noci tichý, ale už v pět ráno mě probudily kroky dupající po střeše. Co si mám vůbec obléct? Uniformu?

Athéna mi žádnou nenechala. Hledala jsem v tašce něco co nejneutrálnějšího. Našla jsem černou sukni s kapsami, abych si mohla schovat telefon. Jediné obyčejné tričko, které jsem měla, bylo bílé tričko s rukávy, které mi těsně obepínalo tělo. Snažila jsem se, aby mi ve sprše nezmokly jahodově blond vlasy, ale stalo se, takže jsem měla místy kudrny a místy krepaté nebo rovné vlasy. Neměla jsem ani gumičku, abych si vlasy zkrotila.

Černé tenisky dotvářely můj vzhled. Jakmile jsem vyšla ze dveří, proměnila jsem se v myš.

"Ó, kdo je to?"

"Čerstvé maso?"

Zacouvala jsem do haly.

"Pospěšte si. Slečno Chambersová, shromáždění je hned. Kde byste všichni měli být." Místností projel příval síly. Šlo mi to přímo do hlavy, málem jsem zakopla zpět do haly.

Dav hladových vlků se vyhrnul z dvoukřídlých dveří.

"Já... nemám uniformu," řekla jsem.

"Uniformy se dávají, jakmile je vám přidělena hodnost. Obvykle nám tyto informace poskytuje vaše smečka..."

"Ale já jsem se nikdy neproměnila," dokončila jsem za ni.

"Přesně tak, takže se budeme muset rozhodnout, co se děje."

"Může být můj vlk mrtvý?"

Zasmála se a znělo to, jako by to nedělala často. "Proboha, ne. Když zemře on, zemřeš i ty."

Polkla jsem: "Dobře vědět."

Shromáždění se konalo venku. Nedokázala jsem si představit, jak velká hala by musela být, aby se do ní vešly více než dva tisíce vlků. Všichni stáli v pozoru. Uniformy tu byly jiné. Dívky mohly nosit buď šortky, sukně nebo kalhoty. Dobře vědět, že existuje rozmanitost. Ti v černých tričkách se zelenými pruhy přes tričko stáli v první linii. Byly tam celkem tři. Museli to být betové. Dále měli šedá trička s tmavě modrými pruhy. Gamma, předpokládala jsem. Nakonec menší dav měl hnědá trička bez pruhů. Polkla jsem Omegy.

"Co mám—" Podívala jsem se na hodnosti.

Některé hlavy se otočily ke mně. Fuj, nesnášela jsem být nová.

Athéna se podívala na skupiny a pak na čtyři starší, kteří stáli před školou. Athéna mi pokynula, abych šla dopředu. Zastyděla jsem se. Proč jsem musela stát před celou školou? Měla jsem trému. Prosím, neomdlévej, Gabbie.

"Můžeš stát vedle mě," řekla Athéna.

Založila ruce před svými tmavě modrými šaty a zvedla hlavu vysoko.

"Další školní rok. Stejná pravidla. I když tento rok bude trochu jiný s rituálními měsíci, které na nás vycházejí. Většina z vás se na tyto měsíce připravuje už roky."

Davem se nesly šumy. Jaké rituální měsíce? Jediný měsíc, který jsem znala, byl měsíc transformace a ten byl jen pro první proměny. Vlci nepotřebovali vždycky měsíc k proměně.

"Vaši učitelé a alfy vás budou informovat o změnách v rozvrhu. Nicméně vše zůstává stejné, překročte čáru a jste vy a já v mé kanceláři. Rozchod."

Měla jsem držet hlavu dole, ale nemohla jsem se přestat dívat na vlky přede mnou. Někteří lidé byli z mé vlastní smečky. Kdybych se proměnila, byla bych se k nim přidala už před lety. Moje lhůta už vypršela. Neproměním se. Také jsem měla oči na stopkách pro Alexe. Bude součástí skupiny alfa, ale ti tu nebyli.

"Mám schůzku, pak ti předám tvoji hodnost," zašeptala Athéna.

Přikývla jsem. Upřímně jsem se chtěla schovat ve svém pokoji, dokud nedostanu uniformu a nebudu moci splynout s davem. Se svými bláznivými vlasy a neformálním oblečením jsem vyčnívala jako bolavý palec. Dav se rozdělil a vytvořil kliky, ale betové zůstali mezi betami a omegy mezi sebou. Opravdu to nebylo prostředí pro navazování přátelství, dokud nikdo nevěděl, kam patřím.

"Podívejme se, co sem kočka zatáhla." Otočila jsem se, abych se podívala, kdo to řekl, protože jsem věděla, že je to mířeno na mě.

Blair! Poslední člověk na Zemi, kterého jsem chtěla vidět.

"Nemyslela jsem si, že se ti to někdy podaří," naklonila hlavu a její hustý culík jí spadl na stranu. "Nebo jsi na návštěvě?"

Zamračila jsem se. "Ne, Blair. Dostala jsem se sem..."

Prohlédla jsem si ji. Odolala jsem nutkání promnout si oči. Blair, tvrdá hráčka, sebevědomá Blair, předurčená k velkým věcem, příští samozvaná Luna Blair byla v hnědé. Nejnižší hodnost...

"Na co se díváš!" Vyštěkla.

Blair je pořád mrcha, pomyslela jsem si. Zachichotala jsem se: "Jen že jsi neměla být příští Luna nebo něco takového."

Zamračila se na mě. "Teď se směješ. Ty ani nemáš hodnost."

"Zatím ne. Právě jsem se sem dostala."

Zoufale jsem se jí chtěla zeptat, co se stalo, ale Blair a já jsme nebyly zrovna kamarádky. Jo, chodily jsme na stejnou střední školu a na některé stejné večírky, ale ona mě nikdy neměla ráda. Vždycky jsem si myslela, že to má něco společného s Alexem.

A teď tu byla omega, ve vysokých ponožkách, splývavé sukni a tričku s hodností. Trochu mi jí bylo líto. Musel to být šok. Omegy nejsou v smečce nejcennější vlci. Považují se za poslední ve všem. Nemají povoleny významné pozice v smečce, jako je páření se s alfou, pokud to nebylo jen udržování jeho postele v noci teplé... to jsem slyšela.

"Ó, jupí! Nová holka." Dívka s krátkými hnědými vlasy poskakovala vedle Blair. "Těch moc nemáme, zvlášť omeg."

"Emery!" Vybuchla Blair.

Emery zvedla ruce v předstírané kapitulaci. Zachichotala jsem se.

"Nejsem omega, vlastně si nejsem jistá, nikdy jsem se neproměnila."

"Typické," zamumlala Blair.

"Ó, to je tak smutné. Uložím ti postel. Uvidíme se později." Zamávala a odposkakovala pryč.

"Postel na co?" Zeptala jsem se Blair.

Otočila oči v sloup: "Až tě pošlou do čtvrti omega."

"Jak si tím může být tak jistá?"

"Kdyby byl tvůj vlk silný nebo kdyby vůbec existoval, už by ses proměnila. Protože jsi to neudělala, znamená to, že jsi omega. Výchozí hodnost pro někoho, kdo se nikdy neproměnil."

Do tváře mi vrazil horký vzduch. Pomalu jsem přijímala, že nemám vlka a pravděpodobně budu žít jako člověk, ale tohle? Tohle vyžadovalo úplně nové přizpůsobení.

"Není to tak zlé. Naše smečka není tak hrozná jako ostatní." Blair se podívala na vlky, kteří procházeli kolem.

"Viděly jste v poslední době alfy?" Zeptala se dívka, která vypadala asi na šestnáct, své kamarádky, když procházely kolem nás.

"Ne, umírám touhou vidět alfu Alexe. Slyšela jsem, že přes prázdniny zesílil."

"Já vím! Pojďme se podívat na bety."

"Ano!"

Dívky byly prvním rokem bety. Spěchaly pryč, aby si prohlédly své seniory. Mluvily o Alexovi? Mém Alexovi. Můj srdeční tep se zvýšil. Neviděla jsem ho, co mi připadalo jako věčnost. Bude nás ještě považovat za nejlepší přátele? Nebo mu celá ta alfa věc stoupla do hlavy?

"Alex? Z naší smečky?" Zeptala jsem se Blair.

Přikývla. "Ten samý."

"Jaký je teď? Myslím, že to je věčnost."

Zasténala: "To zjistíš. Pojď, zavedu tě do kanceláře Athény."

Začala jít a já jsem se zastavila. "Ty mě tam zavedeš?"

Střelila po mně pohledem: "Není to tak, že bys věděla, kde to je."

Kousla jsem se do rtu. "Dobrý postřeh."