„Irisi."

Někdo mi položil ruku na rameno a jemně se mnou zatřásl.

Ospale pomalu otevřu oči, zamračím se, zmateně se rozhlížím.

Ale když vidím, kdo to je, povzdechnu si, zavřu oči a otočím se v posteli. „Nech mě být, Cristiane."

„Irisi," řekne znovu, tentokrát přísněji, v hlase má povzdech. „No tak, probuď se. Vím, že jsi nic nejedla, a musíme si promluvit."

„Jak víš, že jsem nic nejedla," zamumlám