„No tak, ty smutná duše,“ šeptá Frankie, hladí mě po hlavě a nutí mě, abych se na něj podívala, zatímco se směju. „Pojďme si dát drink k řece.“

„Nejsem smutná!“ protestuju, stále se směju. „Jen – zahlcená a…unavená a…je to tu tak krásné a…“

„A možná trochu smutná?“

Zavrtím hlavou, stále se usmívám, ale z toho, jak se na mě dívá, vím, že mě prokoukl. Ale nezmiňuje se o tom – jen mi kývne, vezme mě