Dean:

Sledoval jsem, jak se ke mně Mariana pomalu blíží, chtěla mi pomoct s košilí, a já jsem pozvedl obočí, protože jsem věděl, že to dělá jen zřídka. Iris to dělala denně, ať už jsme se hádali, měli jsme špatné období, nebo jsme si rozuměli nejlépe, pro ni to nic neznamenalo. Přišla a pomohla mi s košilí, doprovodila mě ke dveřím, vítala mě u dveří s krásným úsměvem, a to mi chybělo, věděl jsem,