Dane

„Desátá nevěsta to jistí,“ ušklíbne se Jenson, když řidič zastaví před domem smečky Moonshines.

„Drž hubu!“ vyštěkne na něj Eric.

„Oba dva držte ty vaše zasraný držky. Než řeknete něco, čeho budete litovat!“

„Nikdy se nepoučí,“ zamumlá můj vlk, Aero.

Řidič otevře dveře. „Dejte mi vteřinu, musím promluvit s mými muži.“ Dveře se zavřou a ani jeden z nich nepromluví.

„Není jako ty ostatní. Nemluvte na ni, nedívejte se na ni. A ty Jensone, drž ty svoje zasraný ruce u sebe, nebo o ně tentokrát přijdeš.“

Byl jsem nervóznější než obvykle. Neah byla jiná než dříve vybrané družky. Nevěděl jsem, co to je, nebo jestli je to tím, že jsem zvyklý na sebevědomé ženy, ale něco na ní bylo. A Aero se zdálo, že ji má také rád, víc než kteroukoli z těch ostatních. Musel jsem ji mít.

„Myslím to vážně!“ vyštěknu na Jensonův samolibý obličej. „To, že jsi můj bratr, na tom nic nezmění!“

Přejede si prsty po rtech, jako by je zavíral na zip.

Následují mě z auta. Stojíme před starým domem smečky a všichni tři na něj zíráme. Protože až do minulého měsíce jsem o nich nic nevěděl, a i po mé návštěvě jsem se dozvěděl jen to, že Alfa Trey je vůl.

Zabouchám klouby na dveře. Sotva se pootevřou o palec, když se protlačím dovnitř a jeho Beta zakopne a ustoupí.

Hned jsem ji zahlédl, jak se schovává za rohem. „Jsi připravená?“ zavolám.

„Jestli jen chceš…,“ začne Beta Kyle.

„Nemluvil jsem s tebou. Mluvil jsem s Neah.“

Výraz v obličeji Bety Kylea byl k nezaplacení. Čelist mu visí a oči má doširoka otevřené. Bylo očividné, že mu nikdy nikdo neřekl, co má dělat, dokonce ani jeho Alfa.

Neah vystoupí ze svého úkrytu a svírá sotva plnou tašku. Přetáhne zuby po spodním rtu a kývne hlavou.

„Kde máš zbytek věcí? Říkal jsem ti, že máš mít všechno sbalené.“

„To je všechno, co má,“ ušklíbne se Trey, když se objeví.

„To je všechno?“ zírám na něj. „To je veškerý její majetek? Je jí, co já vím, něco přes dvacet a to je všechno, co má?“

„Co víc potřebuje?!“ ušklíbne se jeho Beta.

„Zabij ho, ať mu vytrhnu hrdlo a bude litovat dne, kdy se nám postavil do cesty.“

„Na co čekáš?“ uslyším hrozný pronikavý hlas, který jako by vibroval podlahou.

Odvratím pohled od Bety a uvidím ženu, jak se drží sochy sebe sama, která stojí na úpatí schodů. Její blond vlasy jí visí ve vlnách kolem obličeje, její zelené oči si mě prohlížejí a ona houpá boky, když se přesouvá k Treymu.

Včera jsem si všiml Neahiny reakce. Když jsem se Treye zeptal, kde má družku. Celé její tělo se napjalo strachem. Bála se té ženy a já jsem chtěl vědět proč.

„Vezmi si ji, Alfo Dane. Jsem si jistá, že ti bude stejně užitečná jako otrokyně, jako je nám,“ její pronikavý hlas mi projede skrz naskrz. „Podívej se na tu hloupou holku, omdlí.“ Blondýna se zasměje.

„Už o ní nebudeš takhle mluvit,“ zamračím se na blondýnu. „Není to tvoje hračka. Není to tvůj otrok a navrhuji, abys, Alfo Treyi, držel svou ženu na uzdě. Je jen určité množství neposlušnosti, které budu tolerovat.“

„NEPOSLUŠNOST!“ zaječí ta žena právě ve chvíli, kdy Neah zadek dopadne na podlahu. „Jak se opovažuješ! Jestli je někdo neposlušný, tak je to ta krysa v rohu.“

„Koho ta kurva nazývá krysou?“ zavrčí Aero.

„Měla by ses seznámit s naší dohodou,“ odseknu. „Zdá se, že ti tvůj druh všechno neřekl.“

Mávnu na Erica, ať jde dopředu, a on vytáhne tlustý svazek papírů ze složky pod paží. Smlouva, kterou jsem sepsal.

„To všechno za tvoji pomoc?“ Oči jeho družky jsou doširoka otevřené.

„Nedělám polovičaté smlouvy.“ Vezmu si smlouvu od Erica a vrazím ji Treyovi na hruď. „Půjdeme do kanceláře?“

Trey vede cestu, jeho družka se ho drží a jeho Beta spěchá za nimi. Moji muži je následují, zatímco já zůstanu pozadu, abych zkontroloval svou novou družku.

„Jsi víc než vítána, abys se k nám připojila, koneckonců, jsi součástí této dohody. Nebo moje auto je venku, můžeš si vzít svoje věci a počkat tam na mě.“

„To jsou moje jediné možnosti?“ zašeptá a sklopí oči.

„Prozatím. Osobně si myslím, že bys s námi měla sedět. Udělá mi velkou radost nasrat tu družku tvých bratrů.“

Sklopí své modré oči, zatímco dál svírá tu svou tašku. Zblízka jsem mohl vidět, jak je nemocná. I její srdeční tep je pomalý, jako by bojovala o život.

„Tak co to bude?“

„Já…“ Její hlava se otáčí mezi vchodovými dveřmi a směrem ke kanceláři. „Já… asi ta kancelář.“

„Dobrá volba.“ Natáhnu k ní ruku, ale ona ji nechytne. Zvedne se na nohy. Trochu se zakolísá, ale stabilizuje se.

Jdu pár kroků za ní a vidím zlé pohledy, které dostává od Treye a těch dalších dvou idiotů, když vstoupí do kanceláře.

„Posaď se,“ zašeptám, když jdu kolem ní. Moje ruka se dotkne jejích beder a ona se okamžitě napne.

Stojí, zmrazená na místě. Jen její oči těkají kolem, když zakroutí hlavou.

„Sedni!“ řeknu to trochu hlasitěji.

„Tady nemá to privilegium!“ vyštěkne blondýna s rty zkřivenými v pobavení.

„Sezení není privilegium,“ zavrčím a přemýšlím, k čemu všemu ji ještě nutí. Neviděl jsem na jejích pažích ani nohách žádné modřiny, dobré znamení, doufal jsem.

„To by bylo lepší!“ Aero pochoduje v mé hlavě. Chtěl ji z tohoto místa pryč stejně jako já.

Blondýna se fyzicky stáhne na svém sedadle. Ústa se jí doširoka otevřou a je šokovaná, že jsem něco řekl. „A navrhuji,“ podívám se na Treye, „Abys řekl své družce, ať drží hubu. Nebo jí ji můžu zavřít sám.“

„Alfo Dane, jsi u mě doma…“

„A chceš mou pomoc, správně?“

Všichni tři se vztekali. Nikomu se nelíbí, když mu někdo říká, co má dělat v jeho vlastním domě, a přesto to dělali Neah. Ukážu na prázdnou židli mezi Jensonem a Ericem a ona si konečně sedne.

„Pojďme to udělat,“ vyštěkne Trey. „Čím dřív bude pryč, tím budu šťastnější.“

„Měl by sis přečíst smlouvu,“ zamyslím se.

„Souhlasil jsem s tím, že si ji můžeš vzít jako součást naší dohody.“

„Idiot!“ zamumlá Eric. Věděl stejně jako já, že smlouvy by se měly číst před podpisem.

Podepíší ji, aniž by si ji přečetli, a prakticky mi smlouvu hodí zpět. „Hotovo,“ zamumlá Trey.

„Dobře, můžeš ji dostat z mého domu,“ zaječí Treyova družka.

Kdyby to bylo po mém, prostě bych si vzal Neah, pak bych se nemusel s těmi kretény bavit, ale takhle ji nemůžou dostat zpátky. I kdyby prosili. Smlouva je smlouva a je nemožné se z ní dostat.

Vstanu a natáhnu ruku k Neah. „Pojď, odcházíme z téhle prdele, než ztratím nervy.“

Její teplé prsty vklouznou do mé ruky, když se zvedne na nohy. Druhou rukou si tiskne tašku k hrudi, když jde se mnou ke vchodovým dveřím. Ani se neohlédla, aby se rozloučila, a to potvrdilo všechno, co jsem potřeboval vědět. Nenáviděla je stejně jako oni ji.

Zastaví se u otevřených vchodových dveří, její ruka mi vypadne z ruky. Její modré oči jsou doširoka otevřené, když zírá na limuzínu.

„Pojď,“ nařídím.

Eric a Jenson stojí za ní a zvědavě ji sledují.

„Je v pořádku?“ spojí se se mnou Eric.

„Neah?“ Stoupnu si před ni a ona se nepohne. Zdá se, že se dívá přímo skrz mě. „Je čas jít.“

„Dobře,“ její rty se sotva pohnou.

Udělá krok vpřed, skoro jako by byla ve zpomaleném záběru. Její ruce se chytí rámu dveří, její klouby zbělají, jak se jí zrychlí srdeční tep. Její rty se trochu pootevřou a její ruka spadne z rámu dveří právě ve chvíli, kdy se jí oči protočí dozadu.

„Mám tě,“ zamumlám a chytím ji těsně předtím, než dopadne na podlahu. Celé její tělo se napne, když ji zvednu a odnesu do auta. Byla tak slabá a ještě lehčí, než jsem čekal. Pravděpodobně nevážila o moc víc než malé dítě.

Jenson a Eric nastoupí do auta jako první. Jenson na mě zvedne obočí a na tváři má úšklebek, když vklouznu dovnitř s Neah na klíně.

„Drž si svoje myšlenky pro sebe, Jensone!“

Držel jsem ji blízko. Poslouchal jsem její dech a rytmus srdce, jak se zpomaloval. Nechal jsem prsty pročesávat její tmavé vlasy, když se trochu víc vzpamatovala.

Najednou se posadí, odtáhne se ode mě a snaží se být co nejmenší.

Rozhodnu se ji k ničemu nenutit a věnuji pozornost svému Betovi a svému bratrovi, bavíme se o věcech smečky, zatímco na ni občas pohlédnu, abych se ujistil, že je v pořádku.

„Pojď,“ zamumlám, když limuzína zastaví. Nečekám na řidiče a vystoupím sám a natáhnu k ní ruku.

„Jsem v pořádku,“ promluví konečně a pohlédne na ostatní a posune se dopředu k otevřeným dveřím.

Zírá na můj domov a trochu zalapá po dechu. Byl snadno třikrát větší než její předchozí domov a já jsem doufal, že tu bude šťastná. Že jí mohu poskytnout život, který bude lepší než ten její poslední.

„Dovol mi, abych tě provedl,“ navrhnu, když dál svírá tu tašku k hrudi.

Následuje mě dovnitř a neřekne ani slovo. Neměl jsem tušení, jestli poslouchá, co říkám, nebo ne.

„Omegy se střídají rotačně. Dobré pro mladé, aby se naučili nějaké zodpovědnosti, než dostanou pořádnou práci,“ řeknu jí, když jí ukazuji jídelnu se stolem dost dlouhým na to, aby se kolem něj vešlo dvacet lidí.

Přesuneme se do kuchyně. Tam ukážu na desku na zdi. „Pokud budeš něco potřebovat, stačí to přidat na desku a bude to objednáno.“

Zamračí se a stále nic neříká.

Vezmu do ruky pero a usměju se. Možná se mě bála. „Tak mi řekni, co potřebuješ, protože není možné, abys žila pod mou střechou jen s věcmi, které jsou v té tašce.“

Její oslnivé modré oči těkají po místnosti.

„No?“ zeptám se.

„Nic nepotřebuju,“ zašeptá.

Povzdechnu si a začnu si psát věci. Spodní prádlo, džíny, cvičební oblečení, šaty, boty, cokoli, co mě napadne, co ji na pár dní oblékne.

Držím pero mezi zuby a obejmu ji kolem pasu. Palce se mi setkají těsně nad pupíkem a prsty se dotknou její páteře. Byla tak hubená, jak vůbec mohla být naživu?