Dane

Viděl jsem jí to v očích. Byla zmatená stejně jako já, možná ještě víc. Jde vedle mě, skoro popobíhá, aby se mnou udržela krok, jak se vracíme k domu. Její oči zůstávají sklopené, soustředí se na nohy, jak jdeme.

„Posaď se,“ řeknu jí, když ji vedu do pracovny. Neváhá jako v Moonshine a sedne si na jednu z prázdných židlí. Sedí s nohama pevně u sebe. Rukávy topu si stáhla přes ruce. Obličej má skloněný v podřízenosti.

„Neo?“

Zarovná záda, když vyslovím její jméno, a srdce se jí rozbuší. Naposledy, když se to stalo, málem omdlela.

„Přísahám, že nevím. Kdybych věděla, řekla bych ti to.“ Slova se jí valí z úst, jako by bojovala o život. Mluví, jako by ta slova byla to, co ji udrží naživu. Něco, co jsem roky necítil, mi zaplavilo žíly, a to byla vina. Neměla by se tak cítit, ne v mé blízkosti.

„Rozrušuješ ji!“ zavrčí Aero.

„Neměl jsem na tebe křičet,“ zamumlám a posadím se na svůj stůl. „Nezasloužila sis to.“ Odmlčím se, frustrovaný z té další věci, kterou mi řekla. „Ukradla jsi jídlo?“

„Musela jsem,“ zašeptá.

Čím víc zjišťuji o té smečce a o tom, co ti udělali, tím víc je nenávidím. Až přijde čas, celá ta banda bude zabita.

„Konečně něco, na čem se shodneme,“ zamumlá Aero.

Neiny oči ke mně vzlétnou a ona se zakousne do spodního rtu. Vymažu celou její minulost.

Smlouvy byly jednoduché. Každá smlouva, kterou jsem kdy sepsal, vždycky hrála v můj prospěch. Druhá strana byla vždycky příliš nafoukaná, než aby si s tím dělala starosti, aby si to přečetla nebo vyjednávala, a vždycky na to doplatila. A tentokrát to bude Trey a jeho ubohá smečka, kdo ztratí všechno.

„Řekni mi o Cassandře,“ mluvím tiše, vědom si toho, že můj alfa tón ji znervózňuje.

V její tváři se objeví záblesk vzteku. Zmizí stejně rychle, jako se objevil. Viděl jsem to už dřív, když ta hloupá mrcha nazvala mou nevěstu krysou.

„Co chceš vědět?“

„Všechno a žádné lži. Jak dlouho je s Treyem?“

Pokrčí rameny. „Je tu tak dlouho, jak si pamatuji. Trey je o dvanáct let starší než já. Chodili spolu do školy.“

„Je jeho pravá družka?“

Nea přikývne. „Bývala milá, než jsem zabila své rodiče. Nosívala mi dárky, většinou hračky. Všechno se změnilo poté, co se stala Lunou a já se stala ničím.“

„Nezabila jsi své rodiče.“ Kdy už přijme, že to byla lež? „A nejsi nic. Už ne.“

Nafoukne tváře a zamračí se.

„Mluv se mnou,“ zamumlám a ignoruji Aerovo bručení.

„Budu nic, až mě odhodíš stranou pro novou nevěstu.“

Protočím očima. „Raven?“

Přikývne na mě.

„Raven se musí naučit držet jazyk za zuby.“ Skřípu zuby, zírám na ni, požádal jsem ji o pravdu, bylo by jen fér, abych udělal totéž. „Raven se nemýlí. Byly tu i jiné nevěsty, ale žádná, kterou bych opravdu chtěl po svém boku.“

„Zabil jsi je?“

Raven se opravdu musela naučit držet jazyk za zuby. Byla to ona, kdo vyděsil mé ostatní nevěsty tím, že jim říkala stejné sračky, jako řekla Nee. Byla to ona, kdo způsobil, že některé z nich utekly.

„Některé z nich.“

Přikývne a drží oči sklopené.

„Nezabil jsem je proto, že by mě omrzely. Některé z nich předávaly informace zpět svým starým smečkám. Jiné byly hrabivky, nebo zoufalé, aby se mě držely za paži za každou cenu. Kdybych musel jít něco dělat, fňukaly by mi, že nedostávají dost pozornosti.“

„Aha.“

„Raven to ráda dělá. Ráda testuje mé nevěsty. Ale víš, co měly všechny společného?“

Zavrtí hlavou.

„Nikdy jsem je neoznačil. Nikdy jsem se k tomu nemohl donutit. Něco mě zadržovalo.“ Nea byla jediná, o které jsem uvažoval, že ji označím, a stále jsem nemohl přijít na to, co mě k ní táhlo.

„Je dokonalá,“ zní Aero zamilovaně.

Popadne kelímek s krémem, automaticky se postaví a zvedne si top, aby mi ukázala svou ránu.

Tiše zalapá po dechu, když se mé prsty dotknou její kůže, a slyším, jak jí srdce vynechá úder, když zavře oči. Měla ve zvyku to taky dělat. Bála se být svědkem toho, co se děje, nebo se možná bála podívat se mi do očí. Nemohl jsem to říct.

Mé prsty se zastaví nad jejím břichem a ona zadrží dech.

„Dýchej, Neo,“ zašeptám a její srdce znovu vynechá úder.

Nechá plíce roztáhnout a z koutku očí se jí vkrádají slzy. „Nechci umřít.“ Její oči se otevřou a upřou se na mé. Bylo to poprvé od setkání s ní, co se na mě opravdu podívala. Její dech se zadrhne a rty se jí trochu pootevřou.

Uvnitř mě roste potřeba, potřeba udělat si ji svou, aby si ji nemohl nárokovat nikdo jiný. Jak to sakra mohla ve mně vyvolat takový pocit?

„Družka!“ zavrčí Aero.

„Není to možné, její vlk není přítomen,“ řeknu mu.

„Družka!“ opakuje o něco hlasitěji, stále více rozrušený.

„Mýlíš se!“

Neiny modré oči jsou stále upřeny na mé. Slzy ustaly a její obočí se trochu skloní, jak na mě zírá.

„Musím…“ zamumlám a otočím se. Byl jsem úplně vyveden z míry tím, jak se na mě dívala, a tak vyběhnu z pracovny.

„Vrať se!“ dožaduje se Aero. „Vrať se, musíme ji označit!“

Cítil jsem, jak se tlačí dopředu, snaží se vymanit z mé kontroly. Čím víc se tlačí, tím víc se bráním a držím ho zavřeného. Musel jsem se dostat z domu.

Kráčím po pozemcích a mířím k smečkové nemocnici. Chtěl jsem vědět, co ještě Raven Nee řekla.

Spící u stolu, je polekaná, když ji probudím.

„Co jsi jí to kurva řekla?“

Protočí na mě očima. „Potřebuje znát pravdu. Není fér, když neví, co ji čeká.“ Promne si oči a zívne. „Co, už utekla?“

„Ne, je v mé pracovně.“

„Takže se nic nestalo.“ Pokrčí na mě rameny. „Pokud chceš můj názor, je milá, jiná než ostatní.“

„Jsem si toho dobře vědom, proč myslíš, že jsem si ji vybral?“

„Protože je to naše družka,“ zamumlá Aero radostně.

Snažím se ignorovat jeho poznámku, musel se mýlit. Její vlk nebyl přítomen. Bylo by nemožné to vědět.

Raven obejde stůl, opře se o něj a usměje se na mě. „Měla jsem pravdu, tahle se ti opravdu líbí, že?“

„Má jméno,“ odseknu, otočím se na patě a odejdu.

„Proč s tím bojuješ?“ zeptá se Aero, když se zastavím před domem.

„Jak to víš?“ zamumlám.

„Když se nám podívala do očí. Její vlk je pohřbený hluboko, ale je silný. Cítím ho. Možná dokonce silnější než my.“

Otevřu dveře a stále cítím její zvláštní vůni. Dal jsem jí další příležitost utéct, ale ona je stále tady.

V pracovně sedí na židli a tiskne si nohy k hrudi. Aero na mě prakticky křičí, abych si ji nárokoval jako svou. Místo toho se jí zeptám, proč je ještě tady?

„Neřekl jsi mi, abych někam šla.“ Drží oči sklopené a já se divím, jestli to ví. „A nemám kam jít.“

„Prohlížela sis moje věci?“ zamumlám a rozhlédnu se po papírech na svém stole. Nevypadalo to, že by se jich někdo dotkl, ale to neznamená, že se jich někdo nedotkl.

Zavrtí na mě hlavou. Vlasy jí padají kolem obličeje.

„Netoleruji lži,“ připomínám jí. „Nedělám se spikleneckými ženami.“

Zamračí se. „Nedívala jsem se, protože…“ Přejede si zuby po spodním rtu a tváře jí zrudnou. „Já… neumím číst.“

To jsem vůbec nečekal, že řekne. Ty ostatní by si vymyslely nějakou šílenou lež.

„Škola?“

Zavrtí hlavou. Měl jsem si myslet, že nikdy nechodila. Ne, když je otrokyní od šesti let.

„Raven se mě snažila trochu učit. Ale nechápala jsem to.“

Proč mi to Raven neřekla? Bylo to proto, že se jí Nea taky líbila? Protože se nikdy nezajímala o žádnou z mých ostatních nevěst. Ve skutečnosti nenáviděla každou jednu z nich.

„Chápu to,“ zamumlá, „lituješ, že sis mě vybral. Ale prosím, nezabíjej mě. Umím pracovat, umím uklízet, umím udělat všechno, co potřebuješ. Jen mě prosím nezabíjej.“

Stáhnu ji ze židle a přitisknu své rty na její.