„Měla bys být v posteli, ne spát v křesle.“ Hlas Alfy Danea je tichý, když mi podsunuje ruce pod záda a přenáší mě zpět do postele.

Přetáhne přes mě deku, ale já se snažím posadit.

„Spánek ti pomůže se z toho dostat rychleji.“ Jemně mi tlačí na ramena a snaží se mě přimět, abych si lehla.

„Ne.“ Vzpírám se mu. „Něco je špatně.“

„Říkal jsem ti, že tě ta rána bude ještě chvíli bolet.“

„Ne.“ Zamumlám