Abraxas

Můj pohled klouže po ráně na Madisonině tváři. Klaus odvedl dobrou práci, sešil ji, jak nejlépe mohl, ale jak říkal, zůstane jí jizva, trvalá připomínka toho, co se stalo.

Už se nemohla uzdravit, všechno ji mohlo zranit.

Její dech je pomalý a pravidelný. Ošklivé fialové modřiny pokrývají její bledou kůži a její duše se přede mnou trhá.

Už jsem s ní necítil žádné spojení. Necítil jsem ji ja