VEDA

Enzo stál venku před kanceláří, na stráži jako vždycky. Věnovala jsem mu ten nejnaštvanější pohled, jaký jsem dokázala, a spěchala kolem něj.

"Vedo! Počkej."

Šla jsem dál.

Ale snadno mě dohnal. Položil mi těžkou ruku na rameno a otočil mě dřív, než jsem došla na konec chodby. "Kam jdeš?"

"Věděl jsi, že je tady," křičela jsem přes hudbu. Bylo mi jedno, jestli mě Luca slyší nebo ne. Cítila jsem