Chvíli jsem na ni zírala. Úplně se zbláznila. Ignorujíc to bodnutí neklidu a – troufám si to přiznat i sama sobě? – naději, kterou její poznámka vyvolala, popadla jsem kufr a stáhla ho z postele. „Jsi směšná. Vyhodil mě ze svého domu.“

„Jen se o tebe bojím. Nemyslím si, že ti dovolí utéct.“

„No, nemá tušení, že to dělám, takže mi v tom nemůže zabránit.“ Rozhlédla jsem se naposledy. „Připravená? Mu