Ten hlas byl tak ledový, že jsem cítila, jak mi po pálící pokožce kloužou střepy ledu, ale zároveň byl tak důvěrně známý. Až moc známý. Přesto jsem mu neměla co říct, a tak jsem zůstala ležet na podlaze, i když jsem se posadila na kolena a bolestivě zasténala, když protestovala proti změně váhy, a utřela jsem si slzy z obličeje a krev z úst.

Na dveře ložnice někdo zaklepal. "Šéfe?"

"Jsem v pořádku