Kapitola čtvrtá: "Party. U mě doma. Dneska. Přijď." Harper zrudl.

"Proč na tebe Harper Cain tak zírá?"

šeptala mi dívka sedící po mé levici, už po sté, jak se mi zdálo.

V duchu jsem zasténala. "Kdyby nebylo tebe, ani bych nevěděla, že na mě zírá. A už naposledy. Já. Nevím." Zatnula jsem zuby.

Zrzka na mě vražedně pohlédla a vrátila se k psaní SMS zpráv na svém mobilu uprostřed hodiny.

Zhluboka jsem se nadechla a připravila se zkontrolovat, jestli má pravdu, jako už jsem to udělala posledních dvacetkrát. Věděla jsem, že se na mě dívá, protože jsem nějak cítila jeho intenzivní pohled v zátylku.

Nicméně jsem sebrala odvahu a otočila hlavu. A tam byl, v poslední řadě, v rohu místnosti, stále na mě zíral s kamenným výrazem. Nemyslím si, že se podíval na kohokoli jiného ve třídě, protože pokaždé, když jsem otočila hlavu, měl oči upřené přímo na mě.

Setkala jsem se s jeho zastrašujícím pohledem na několik sekund, zvedla levé obočí a telepaticky jsem se ho zeptala, proč se chová jako slizký stalker a zírá na mě od začátku hodiny.

Stále se na mě díval se stejným kamenným výrazem, když se mu konečně koutky úst pohnuly nahoru a odhalily jeho typický úšklebek, který jsem naprosto nenáviděla.

Protočila jsem oči a podívala se dopředu na učitele, který pořád dokola mluvil o nějaké kvantové teorii a vypadal stejně dychtivě jako studenti, aby se dostal ze školy.

A přísahám Bohu, jestli se mě ještě někdo zeptá, proč na mě sakra zírá Harper Cain, zešílím. Jak mám sakra vědět, proč na mě tenhle idiot pořád zírá?

Samantha a Natalie měly o přestávce žně, když Harper pořád zíral a zíral a zíral na náš stůl, no, konkrétně na mě. Dokonce jsem si musela vyměnit zatracené místo, abych se na něj nemusela dívat přímo.

Chci říct, co se s ním vůbec stalo? Vstal dnes ráno s jediným posláním uzírat mě k smrti?! Pokud to byl jeho plán, pak to určitě fungovalo.

Ani nemrkne. Je to, jako by chtěl pořád soutěž v zírání.

Měli jsme spolu tři hodiny a každou zatracenou sekundu jsem cítila jeho pohled v zátylku. Nevšimne si učitel, že nedává pozor, nebo mají se mnou osobní mstu, protože pokaždé, když jsem se otočila, aby se na něj podívala, učitel na to vždycky upozornil?

A v důsledku toho jsem si docela jistá, že si půlka školy musí myslet, že na něj házím očkem.

"Hej, Zaro?" ozval se za mnou mužský hlas.

"Jo," naklonila jsem se dozadu, abych lépe slyšela.

"Proč na tebe Harper pořád zírá?"

Povzdechla jsem si a položila hlavu na stůl.

***

Sbalila jsem si tašku, jakmile hodina skončila, a toužila jsem se dostat domů.

"Slečno Hemmingová, zůstaňte po hodině."

Řekl pan Roberts.

Skvělé.

S povzdechem jsem si sedla zpět na své místo a čekala, až se třída vyprázdní, a přála jsem si, abych se taky mohla dostat ven dřív.

Když všichni odešli, vstala jsem od svého stolu uprostřed místnosti a zamířila k učitelskému stolu, kde seděl pan Roberts. Pan Roberts se mírně usmíval.

Dobře, to je dobré. Aspoň nejsem v žádných problémech.

"Zaro, možná jsem tě ještě neučil, ale slyšel jsem od všech učitelů, že jsi studentka na jedničku." Usmál se opravdu strašidelným způsobem.

"Ehm, jo." Co na to mám sakra říct?

"Skvělé, protože letos budu dohlížet na skupinu dvaceti studentů, kteří se zapojí do školního doučovacího programu. A chci, abys byla jednou z nich."

Nebyla jsem jedna z těch super šprtů, kteří dostávali jedničky po celý rok. Měla jsem slušné známky, často jsem se dotkla dvojky a jsem si docela jistá, že existuje spousta studentů, jako jsem já. Tenhle muž přede mnou, se kterým jsem nikdy předtím nepromluvila ani dvě věty, si myslel, že bych byla dobrá doučovatelka. Nikdy jsem nebyla v doučovacím programu, jak vůbec přišel na moje jméno?

"Jo, ok. Rozmyslím si to."

Znovu se usmál a podal mi přihlášku z horní zásuvky svého stolu. "Jen vyplň tuhle přihlášku a ozvi se mi, ok?"

Vzala jsem si od něj leták a přikývla.

Jakmile jsem se dostala ze třídy, zmuchlala jsem leták a hodila ho do nejbližšího koše.

Neměla jsem absolutně žádný zájem investovat svůj omezený volný čas do doučování někoho, kdo se ani nebude starat o své známky. Moje práce v Monique's Bakery už vyžadovala tolik mého času, nemyslím si, že bych mohla někoho bavit.

Chodby byly opuštěné, protože škola skončila před dvaceti minutami. Jak ten čas letí! Všichni v podstatě utíkají ze školy, jakmile zazvoní zvonek. Jo, tak moc všichni nenáviděli tuhle zatracenou díru.

Zamířila jsem směrem ke své skříňce, když mi zničehonic ruka sevřela zápěstí a byla jsem surově vtažena do prázdné třídy.

Trochu jsem zakopla, když se mnou takhle manipulovali, a zavřela jsem oči, protože jsem si byla docela jistá, že spadnu, protože co můžu říct, byla jsem taková neohrabaná. Když už jsem se chystala zřítit na zem v nepořádku, dvě paže se mi obtočily kolem pasu a pomohly mi znovu získat rovnováhu, za boží milosti.

Otevřela jsem oči a vše, co jsem viděla, byla rozlehlá hruď. Rozhodně mužská. Tenhle člověk stál velmi blízko mě. Uvnitř mé osobní bubliny. Dokonce jsem cítila jeho kolínskou, která byla tak velmi lahodná. Musela jsem odolat nutkání popadnout jeho tričko a očichat ho.

To by vůbec nebylo trapné.

Podívala jsem se nahoru a uviděla Harpera, jak se na mě dívá. Samozřejmě, že to musel být Harper. Ten kluk byl dneska všude! Díval se na mě s intenzivním výrazem...potřeby? Touhy? Ani si to nedokážu představit. Dech se mi zadrhl v krku při naší blízkosti a náhlém zvýšení teploty.

Jeho velké, teplé ruce na mém pase mi posílaly lahodné mrazení po celém těle a odolávala jsem nutkání zavřít oči a naklonit se k němu.

Byla jsem v transu. V transu, který vytvořil Harper Cain ze všech lidí.

Chtěla jsem se pohnout, opravdu jsem chtěla. Alespoň část mě chtěla. Ta konkrétní část si byla vědoma toho, že Harper má ruce na mém pase, ty samé ruce, kterými jsem si byla docela jistá, že osahával nespočet žen. Ta část mě chtěla připomenout mému mozku, abych vystoupila z jeho objetí, protože jsem Harpera nenáviděla od té doby, co zlomil srdce mé sestře. Ta část mi chtěla připomenout, že budu jen dalším číslem v nekonečném seznamu Harperových dobyvatel.

Ale bohužel, ta část mě byla opravdu malá a rychle mizela.

Jen jsme na sebe dlouho zírali. A zírali bychom na sebe dlouho, kdyby ticho nezačalo být nepříjemné.

Zatřásla jsem hlavou, abych se zbavila těchto zrádných myšlenek, a pokusila jsem se ustoupit. Ale on mi to nedovolil, což mě z nějakého důvodu vůbec nepřekvapilo.

Náhle se naklonil dopředu a přitiskl své rty na mé. Všechny racionální myšlenky mi úplně vyletěly z hlavy, protože další věc, kterou jsem věděla, bylo, že moje ruce, které byly dříve bezvládně podél mého těla, se obtočily kolem jeho krku, aby ho přitáhly blíž ke mně. Jeho rty se dokonale spojily s mými, jako by jeho rty byly stvořeny pro mě. Podlomila se mi kolena kvůli nečekané touze, která mnou prostupovala, a chtíči, který moje tělo zažívalo, a kdyby nebylo Harperových paží kolem mého pasu, které mě držely jako o život, jistě bych spadla na zem do změti zuřících hormonů.

Cítila jsem, jak se mu napínají ramenní svaly. Měla jsem pocit, jako bych každou chvíli odplula pryč.

Jeho jazyk vyklouzl z úst a on mi sál spodní ret a žádal o vstup. Nemohla jsem si pomoct a zasténala jsem a udělila mu vstup, který potřeboval.

Jeho jazyk masíroval můj vlastní a dobyl každý centimetr mých úst. Bojovat o nadvládu v polibku s ním byla marná válka, kterou bych neměla problém prohrát.

Odtrhla jsem své rty od jeho docela neochotně a nadechla se velkého množství vzduchu.

Harper nepřestal. Copak se taky nepotřeboval nadechnout?

Rozdával malé motýlí polibky od koutku mých rtů k mé čelisti. Za ušní lalůček k mému krku. A na mé rameno. Cítila jsem, jak mi po těle přejel mráz touhy při jeho posledním polibku.

Opřel si hlavu do prohlubně mého krku a vdechoval mou vůni.

Opustil můj krk, setkal se s mýma očima a uviděla jsem jeho touhu po mně. Čistou, nefalšovanou touhu.

Jeho zorničky byly rozšířené a zdály se téměř černé.

Otřel si jazykem spodní ret a můj pohled sklouzl k jeho rtům, které před chvílí tak obratně masírovaly mé vlastní.

Odolala jsem nutkání stáhnout ho zpět dolů a vymačkat z něj život. Věděla jsem, že to taky chce. Viděla jsem to v jeho očích a v napjatých svalech jeho ramen, kde jsem ho stále držela.

S jednou rukou na mém pase použil druhou ruku, aby mi pohladil tvář, a já jsem se podvědomě naklonila do jeho doteku. Uživala jsem si, jak drsné a mozolnaté jsou jeho ruce na mé jemné tváři. Na chvíli jsem zavřela oči a kochala se tím okamžikem.

"Party. U mě doma. Dneska. Přijď." Harper zrudl.

Mé oči se vyvalily při Harperově chraplavém hlase.

Páni! Byl Harper tak mimo, že nedokázal ani vytvořit pořádnou větu? Chci říct, jasně, já jsem byla taky docela mimo, ale ráda bych si myslela, že bych stále dokázala vytvořit souvislou větu. Vážně, moje podvědomí se mi posmívalo.

Harper si odkašlal a na jeho tváře se vplížila červeň. Páni! Nikdy jsem Harpera neviděla červenat se. Nikdy! A bylo skvělé vědět, že jsem důvod, proč je tak rozrušený a znepokojený.

"Ehm, pořádám dneska u mě doma párty. Přijď. Prosím."

PROSÍM? To bylo další slovo, které Harper Cain nikdy nepoužíval. Byl zvyklý na to, že lidé visí na každém jeho slově a následují ho. Cítila jsem se poctěna a výjimečná. A šťastná.

Byla jsem ohromená a úplně mimo sebe, takže jsem jen mohla přikývnout. Cítila jsem, jak se mi uvolňují rty, a věnovala jsem mu jemný úsměv.

Usmál se. Ne ten úšklebek, který jsem na něm nenáviděla, ale plnohodnotný úsměv.

"Víš, myslím, že si zasloužím další polibek."

"Proč?" To slovo mi sice vyšlo z úst, ale vůbec nezní jako můj hlas. Bylo mnohem chraplavější a.....vzdušnější?!

"Protože mám narozeniny."

Jemně se na mě usmál a zahleděl se na mě s čistou adorací. Natočil pramen mých hnědých vlasů, které se nějak dostaly z mého culíku během našeho malého líbání.

Aniž by čekal na odpověď, naklonil se dopředu a ukradl mi další polibek. Ne že by mi to vadilo.

Ten druhý polibek byl mnohem vášnivější a hladovější. Ten první polibek nebyl nic ve srovnání s tímhle. Myslím, že jsem dvakrát zasténala a nechci se tím chlubit, on taky!

Jeho rty se od mých docela neochotně odtrhly. Zhluboka se nadechl, podíval se na hodinky a povzdechl si. "Musím jít." Usmál se, jeho prsty obkreslovaly kost mého ramene a vytvářely brnění a zanechávaly horkou stopu ohně.

Naklonil se zpět, dal mi rychlou pusu, usmál se na mě a vyběhl z místnosti. Nedělám si legraci. Doslova vyběhl ze třídy. Nechal mě celou rozpálenou a rozrušenou.

Svatá pekel!