Ario,

Vycházíme z obýváku a chlad mě praští do tváře jako facka. Tenhle vítr? To je drzost. Prolítne mi bundou, jako by měl se mnou osobní problém. Venku je pořád tma jako v pytli, jasně, ale z téhle části sídla září elektřina, jako by byly Vánoce nebo co.

Koukám na Marka, který jde vedle mě, jako by mu zima vůbec nebyla. To se má.

„Hej, Marku,“ říkám a mžourám do tlumených světel. „Chtěla jsem se