Julius seděl v tichosti.

Pod rouškou sebekontroly pulzovalo jeho tělo zvířecí potřebou. Každý nerv pochodoval pod jeho kůží, prahl po dalším Quinnině doteku, zoufale toužil odpovědět na její volání.

Jenže rozum šeptal s neúprosnou vytrvalostí pod burácením krve a on slyšel to varování opakovat se v hlavě jako mantra.

Soustřeď se, Juliuse Whitethorne! Nesmíš se nechat utopit. Pokud se zase potopíš