Smutek stoupal pomalu, hustý jako melasa, a odmítal přijmout jméno. Vsakoval se do prstů a kolen, až měl pocit, že jeho vlastní tělo je vypůjčené.

Léta si v mysli maloval to shledání – sluncem zalitá zahrada, silné paže, náhlá jistota, že někam patří. Ta myšlenka ho ukolébala ke spánku za nocí, kdy byl šepot příliš ostrý.

Přesto, když tu teď stál, jediná otázka, která vyplula na povrch, byla malá