Jeho hlas zůstal klidný. Hlavu měl stále skloněnou a stál tam s pokorným a poslušným výrazem.

Teprve tehdy Andre spokojeně přikývl. „To stačí. Můžeš jít.“

S jednou rukou stále přitisknutou k břichu se Bowen krok za krokem vypotácel zpět do svého pokoje.

Zavřel za sebou dveře a pak se o ně opřel zády, jako by z něj najednou vyprchala veškerá síla.

Kdyby nebyli v Jexburghu a kdyby ještě nemusel jít