Byla to skleněná budova; římsa byla sotva deset centimetrů široká. Yunice na ní mohla spočinout jen na špičkách nohou – paty jí visely ve vzduchu.

Na okamžik zavřela oči, příliš se bála podívat dolů. Mohla se jen dívat přímo před sebe a rozhlížet se; větrací otvory byly nedaleko v obou směrech.

Kdyby se plazila doleva, musela by znovu projít tou chodbou...

Yunice se rychle rozhodla plazit doprava.