Rénardův pohled

„Lichotíš mi…,“ podaří se mi chraptivě vydechnout.

Cítím sestřino překvapení jako spršku jisker. Myslím, že zaznamenávám i trochu Osbornova, ale je to spíš ozvěna, jako bych ho cítil skrze ni. Mají sakra silné pouto. Mohlo by se skoro vyrovnat tomu, co poutá ji a mě, pokud by to vůbec něco dokázalo.

Jemné, ale pevné ruce obepnou ty mé. „Rénarde,“ říká Osborn. Proboha, zní úzkostliv