LUNO

Na chvíli jsem se na ně přestala dívat. Ne že by mi to bylo jedno. Vlastně mi to bylo až moc jedno. A v tom byl ten problém. Pokaždé, když jsem zahlédla Abela, jak se směje, připadalo mi to, jako by se mi s každou vteřinou zabodával trn hlouběji do srdce.

Ještě před pár minutami jsem měla hlad. Vůně pečeného masa a máslového chleba mi nahlas kručela v břiše. Jenže chuť k jídlu zmizela stejně