Noelle to věděla – pokud s ní chce Bennett mluvit, nemůže to být nic dobrého.

V duchu Bennetta smažila v pekle, Noelle zírala na jeho stále se usmívající tvář a málem ho na místě odmítla – jen aby mu ten samolibý úsměv setřela. Pak si ale vzpomněla na Brandonovo varování: vždy vyhovět Bennettovým požadavkům.

Takže, i když v tichosti protestovala nafouknutím tváří, přesto zamumlala: „Dobře, chápu.“