Drží mě za ramena a dívá se mi do očí. Měkce říká: „Ať už děláš cokoliv, radši si buď jistá. Dej si čas. Zjisti to. Ale buď si jistá. Dlužíš to sama sobě.“

Pustí mě a jde zpátky ke kuchyňskému stolu. Sedne si, vyloží si nohy na jinou židli, proplete prsty na břiše a usměje se. „Teď mi dej ten zatracenej koláč, ženská. Mám hlad jak Bůh.“

Jeho výraz a hlas jsou nonšalantní, ale ty oči. Ach, ty jeho