Dagmar

Náhle se Marcus dotkne mé ruky a vytrhne mě z myšlenek. "Co se děje, Marcusi?" zeptám se a otočím se k němu. Ukazuje před sebe a já vidím známé obrysy hor. Hory, které mi říkají, že jsem blízko území mé smečky.

Oči se mi začínají plnit slzami a musím je zatlačit zpět. Teď není čas se zhroutit. Možná, pokud přežiju, se zhroutím potom. Konečně se poddám truchlení nad svou rodinou, ale ne teď.