Když to paní Eriksenová viděla, vešla s úsměvem do kuchyně.

Mezitím, před pracovnou.

Chvíli jsem váhala, pak jsem zvedla ruku, abych zaklepala na dveře.

Po chvíli se zevnitř ozval tlumený hlas: „Paní Eriksenová, jděte si odpočinout. Nemám hlad!“

„To jsem já!“ řekla jsem a málem jsem si prokousla ret, cítila jsem takovou úzkost, že jsem se málem zpotila.

Nastalo krátké ticho. Po chvíli ten tlumený