Než jsem stihla domluvit, vyřítil se z ředitelova osobního výtahu a spěšně se prohnal davem. On, obvykle tak distingovaný a impozantní, byl celý zpocený a v panice.

Díky svému atraktivnímu vzhledu v davu vždycky vynikal.

Sklopila jsem telefon, zamířila k němu a padla mu do náruče. Ruce mi samy našly cestu kolem jeho pasu. Opřela jsem se mu o hruď a řekla: „Jsem v pořádku. Hromu se nebojím.“

Uplynu