„Jdu pro něco k jídlu,“ pronesl.

Pro mě?

„Opravdu nemám hlad. Přísahám.“ Už jsem nebyla malé dítě. Kdybych měla hlad, dokázala bych si něco připravit sama. On mě ale ignoroval a pokračoval dolů. Musela jsem ho znovu prosit: „Je pozdě. Bylo by mi těžko a zítra bych se trápila.“

Při těch slovech se zastavil a upřel na mě pohled. „Jsi si jistá, že nemáš hlad?“

„Ano, nemám,“ odpověděla jsem rozhodně.