Všimla jsem si jeho zaťaté pěsti a připravila se na to, že mě udeří. Ale neudělal to.

Po dlouhé chvíli ke mně obrátil zrak. V jeho očích jsem viděla směs smutku, zklamání a beznaděje.

„Velmi dobře!“ vyřkl nakonec jediná slova, na která se zmohl, a při odchodu z pokoje za sebou práskl dveřmi, až se domem rozlehl hlasitý úder.

To bude další bezesná noc...

Příštího rána jsem i přes nedostatek spánku