Nemohla jsem si pomoct a pohlédla jsem na mlčícího Ashtona. „Už je pozdě. Půjdeme domů?“ zeptala jsem se.

Ashton krátce přikývl, když vstal, aby mě za paži odtáhl pryč.

„Já se můžu přetrhnout, abych vás sem pozval, a vy odcházíte dřív, než jste vůbec dojedli?“ poznamenal John se zjevným rozladěním.

„Vracíme se postarat se o naše dítě. Jsem si jistý, že už jí určitě začíná být smutno!“ řekl Ashton